Vegenevege
UKÁZKA
I. JAK JSEM ZAČALA MYSLET
„Krutost ke zvířatům a lhostejnost k jejich utrpení je nejhorší hřích člověka. To je základ lidské zkaženosti. Nikdy jsem nedokázal myslet na tato miliony trpěná a snášená muka, aniž by mě to nestísňovalo. Když je člověk původcem tolikého utrpení, jaké má právo si stěžovat, když se sám souží?“ (Romain Rolland, francouzský autor).
Byla jsem běžným konzumentem. Jako většina naší populace. Taky mě rodiče jako většinu naší populace vedli k lásce a úctě ke zvířatům (i k lidem samozřejmě). Ani mě nenapadlo přemýšlet nad tím, odkud se bere kus masa na mém talíři. Ten kus masa na talíři pro mě bylo hovězí, vepřové nebo kuřecí. Rozhodně jsem na talíři neměla krávu, prase ani kuře. Kdy a čím došlo vůbec v historii k té změně, že se z krávy stalo hovězí, z prasete vepřové a z kuřete kuřecí? Trošku kulišácky to děláme tak, abychom si pletli pojmy s dojmy. Je hovězí nějaké živé zvíře? No není! A to přesně chceme a potřebujeme, abychom mohli pokračovat dál v celé té naší maškarádě.
Je pravdou, že mě nikdy netěšilo pracovat s masem, které mělo „reálné“ obrysy živého zvířete. Nenaporcované kuře nebo kus vepřového s kůží nelahodilo mému oku. A zvířata chovaná babičkami, tetičkami a jinými ami? Paradoxně jsem tato domácí „šťastná“ zvířata odmítala požít, protože to, co by mi naservírovali na talíř, už nebezpečně získávalo rozměry skutečného žijícího zvířete. A to se mi nelíbilo. Musela bych o tom PŘEMÝŠLET. To kuře přeci ještě včera běhalo po dvoře babičky, tomu králíkovi jsme říkali Freddie… Je fér, aby kvůli mně skončili na talíři?
Ale protože vše je možné řešit, ať už se bavíme o řešení dobrém či špatném, a PROTOŽE se NECHCEME významněji zamýšlet nad potravinou na svém talíři, využijeme jednoduchý a pro naše svědomí přijatelný fígl, to vše za masivní podpory trhu a marketingu. Koupíme si anonymní maso. Když vidíte kousek červeného něčeho, zabaleného v potravinové fólii, napadne Vás, čeho bylo to něco součástí, jak ta součást žila, kde žila, v jakých podmínkách a jak umřela? Samozřejmě, že nenapadne. Kupujeme si přeci hovězí, to není kráva. A pokud by vás přeci jen chtělo něco napadat, pak se uchlácholíte obrázkem spokojeného a šťastného zvířete na přebalu.
Není proč nad tím přemýšlet. Proč by taky. Nekupuju si zvíře, kupuju si produkt anonymní maso. Je to jen produkt, nehledám za tím nic víc. Stejně jako si koupím brambory nebo těstoviny. Produkt anonymní maso přihodím do košíku a jedu s ním k pokladně. Bez přemýšlení. Naprosto jiný by byl tento příběh, pokud by v regálech s masem stála celá živá zvířata a před námi by je usmrtili a nabalili nám je na cestu domů. Už by to nebyl produkt anonymní maso, ale byl by to příběh, který se odehrává přímo před našimi zraky. Nikoho by ani nenapadlo zastavit se u regálů s názvem maso. Vzbudila by se taková vlna nevole, že by se začaly dít věci. Krásně to již před více než sto lety vystihl německý spisovatel Christian Morgenstern: „Kdyby musel moderní vzdělanec sám zabíjet zvířata sloužící mu za potravu, stoupl by nesmírně počet vegetariánů“.
Jsme masožravci a potřebujeme bílkoviny. Netučné maso je zdravé, bílé maso je ještě zdravější, ryby nejzdravější. Toť naše motto. Přijímáme maso jako samozřejmost a ani nás nenapadne přemýšlet nad tím, co stojí za každou restaurací, v níž převážnou část jídelníčku tvoří variace na maso od steaků, přírodních plátků, řízků, žebírek, křidélek a tataráků. Nepřemýšlíme, co stojí za fastfoody, které jsou na každém rohu. Stačí nám, že tam jsou, a jsou nám po ruce, když nás přepadne hlad a potřebujeme ho rychle ukojit (nejčastěji v pátek ve dvě hodiny ráno). Navíc restaurace a fastfoody nabízí to nejvíc anonymní maso, které si umím představit. Paráda! Všichni tak jíme a jíme a nepřemýšlíme, protože trh nám dává to, co sami chceme. Kdo by se zamýšlel nad smaženými řízečky? Vypadá to jako něco, co kdysi žilo? Rozhodně ne. A navíc to výborně chutná. Věřím tomu, že ani samotní kuchaři nepřemýšlí o mase, protože pracují s jeho anonymní verzí, v případě fastfoodů pak s polotovary, které živé zvíře ani připomínat nemůžou. Možná, že řezníci, kteří nemají to „štěstí“ a pracují s celým zvířetem, mrtvým zvířetem, věnují více myšlenek tomu, jak se u něj zvíře ocitlo. Možná si ale na své povolání tak přivykli, že mrtvoly, které zpracovávají, si odosobnili a je to pro ně pouhá rutina. Možná, že ani lidé, kteří zvířata chovají, si nedokáží představit, co se děje, když jsou zvířata převezena na jatka. Živočišný průmysl s námi hraje hru na schovávanou a téměř vždy zapykává jako první.